Tereza Kai (CZE)

Moje srdce krouží pralesem a vzpomíná si na intenzivní dny i noci v indiánské komunitě Ruku Samay v Ekvádoru. Snad jsem se tam vydala nedávno, nebo se to možná stalo už před několika lety, kdy jsem si jednoho rána v Česku, ještě před rozedněním, vyslechla příběh o jaguárovi, tajemných stezkách a duši džungle, která každého člověka prověřuje svým vlastním způsobem. Od té doby jsem si tolikrát kladla otázku, jaké by to bylo, kdyby se tento křehký sen proměnil ve skutečnost, ale věděla jsem, že džungle strach neodpouští. Dlouho jsem shromažďovala svou odvahu a když se mi i fyzicky skutečně podařilo vydat se na tuto cestu, věděla jsem, že už to nikdy nebudu moci vzít zpět. Moje srdce už totiž dávno patřilo džungli a prosilo, abych se znovu dotkla místa, které vždy bylo a bude mým domovem. Zvu vás na tuto cestu společně se mnou.

První noci v džungli ve mě zanechaly hluboký otisk, který snad už nikdy nepůjde vymazat. Zcela nepřipravená, naivní, ale hluboce důvěřující, jsem se vrhla do dobrodružství, které dalece přesahovalo to, co bych si kdy dokázala představit. Duše džungle je nemilosrdná i soucitná zároveň. Pokud vám dá svolení a požehná vašim záměrům, poté budete v bezpečí a bude vám dovoleno, abyste jí prošli nezraněni a možná i obohaceni. Měla jsem štěstí, že mi požehnala i oné noci, kdy se na ekvádorskou Amazonii snesla nemilosrdně intenzivní bouřka. Já a mé dvě kamarádky jsme společně prožily naší iniciační noc, která nám ukázala, kým jsme se staly a co z nás naopak muselo navždy odejít. Od té doby velká část mého srdce, vždy po západu slunce, putuje do džungle, aby si mohla aspoň na chvíli odpočinout pod stromem života. Zvu vás na cestu nočním pralesem.